| Oblíbená značka kontrabasu: | Kdo mi co půjčí. Momentálně je to Kouhoutbass. |
| Oblíbení interpreti: | Metallica, Sweet, Deep Purple, Poutníci, Druhá Tráva |
| Oblíbený nápoj: | Který nikdy nedojde. |
| Krédo: | Když nejde o život, tak jde o ... Co sníš a vypiješ, to už ti nikdy nikdo nevezme. |
| Zpověď: | (Zpověď absolutně necenzurována, čtete na vlastní nebezpečí !!!) |
Tak na tohle okolo nás jsem juknul poprvé 14.6.1965 a zrovna v Karlových Varech, prý v sedm ráno. Bydleli jsme tehdá na samotě v lese, takže jsem odkojený čerstvě nadojeným kozím mlíkem a syrovýma vejcema. Až po mnoha letech (tuším mi byly tři) jsme zakotvili v Horním Slavkově na baráku, kde přebývá moje maličkost doteď. Po mateřské školce (s výtečným prospěchem) přišla základka, gympl, něco počítačů, kouzlo zaměstnanosti, komunistická vojna na Slovači a v Terezíně plná kreténů a výborných kámošů a pak pracovní proces: strojírenský dělník, střihač plechů, brusič, SOPTP (samostatný provozně technický pracovník - fuj!), plánovač, pracovník MTZ, účetní, ekonom, prodejce počítačů a ekonomického software, mzdový účetní, sekretář, zahradník, kosič luk a řezač větví, obchodník se sklem, truhlář, ekonomický a účetní poradce, provozovatel kancelářských služeb, dodavatel projekt- a time-manažerských služeb a pomůcek, zedník, vydavatel knih, včelař, potulný muzikant, správce pohřebiště. Abych nevypadal jako přelétavec, rozhodl jsem se před pár lety, že budu pracovat jen s plechovejma kámošema, co neodmlouvaj a dá se s nima solidně poklábosit (tedy jako počítače). A u toho jsem zůstal. S kapelou nejsem úplně od zrodu. Začínal jsem s kapelou ELEKTROLYT na gymplu - takovej správnej hybrid (bicí, basa, kytara, pozoun). Aparaturu jsme na vystoupení vozili na dvoukoláku... Na vojně jsme pro pro ožralý lampasáky provozovali něco strašnýho, co se nejvíc přibližovalo asi dnešní kavárně. Naivně jsem si tehdy myslel, že mi to pomůže k opušťáku. Nepomohlo. Úroveň to trochu chytlo až po vojně. Začalo to bigbítově s NSSPV - Nahodilá sešlost staré paní Vajtingrové. Byla to skvělá parta, dobrá muzika. Pak jsem dostal laso a udělali jsme rockovou kapelu RAGA. S tou už jsme objížděli zábavy a něco se dělo. Měli jsme vlastní vercajk a autobus, takže jsem prožíval krásu stěhování obrovitejch sloupů reprobeden (tenkrát to byla móda, i když to nehrálo) a fantazii nečekaných nočních návštěv Chebu a Chomutova, když jsem zaspával ve vlaku při návratech domů. A ranní toužebné očekávání mých oveček ve fabrice na zadání práce, když se mi to "ňák vyháklo". Následovala EX-ARCHA, tehdy brutal-metalová špička u nás. To bylo fakt maso. A hrával jsem už na Marshall A+B, krásnej pocit, když mi to brunělo za zády a třáslo nohavicema. Pak přišel AXE-DEATH (v překladu Smrt sekerou, takovej skautsko-kamarádskej název, sebrali jsme ho Nedvědům). Muzika ještě víc ulítlejší, ale bylo to o něčem. Průběžně jsem od vojny hrál i bluegrass na kontrabass u WALCHAŘů, parádní muzika a v tý době i frčela. WALCHAŘI byli vždycky pojem a rád vzpomínám na ty časy i lidi. Taky ty sešlosti byly vždycky hromadný a děly se věci neuvěřitelný. Pak jsem si na čas musel dát pauzu, vyměnil jsem nástroj - na devet měsíců jsem se stal bubeníkem, a chvíli měl trochu jiný starosti. To ale nevydrží navěky, na jedný krásný pařbě u Čutňáka jsme na sebe narazili s Petrem nebo Pavlem a dali to dohromady. A chvíli poté taky s partou dobrejch kluků - vyklubala se kapela Druhej Dech. No a od té doby v tom zase lítám. |